Valdemar Sokol

Napsali o autorovi

K výstevě v Porthaimce 2012

 Díla Valdemara Sokola jsou inspirována moderní i klasickou hudbou, odrážejí křesťanské i východní filosofické směry a prozrazují autorovu potřebu vytvořit a s divákem sdílet až tajemné duchovní prostory. Výrazové prostředky vycházejí z klasických výtvarných technik, slouží k potřebě vyjádření obecně lidských pocitů a myšlenek.

Dr. Pavel Šouša

Portheimka 2012 - zahájení J. Holoubek

Valdemar Sokol – vernisáž 30. ledna 2012 Portheimka

Milé dámy a pánové, vážení hosté, přeji vám krásný podvečer

a vítám vás v galerii Portheimka na vernisáži výstavy obrazů Valdemara Sokola. Jsme na levém břehu řeky Vltavy, v centru Smíchova, v těsné blízkosti kostela svatého Václava, v unikátním barokním letohrádku, který si jako letní rodové sídlo projektoval a nechal uprostřed zahrad postavit architekt Kilián Ignác Dienzenhofer ve 20. letech 18. století. Své jméno nese letohrádek po bratrech Porgesových z Portheimu. A jestli jste sem přicházeli kolem kostela, slyšeli jste z něj znít hudbu. Zadívejte se na vystavené obrazy a dáte mi za pravdu, že z nich také slyšíte hudbu. Ano, slyšíte. A vidíte, vidíte světlo, které je výrazným prvkem Sokolových obrazů, Vychází z jejich nitra, z tajemné hloubky.

Světlo - dá se říct je nejpozitivnějším symbolem vůbec. Opačným symbolem je tma, kterou si spojujeme se zlem, nebezpečím, zákeřností, zapomněním, smrtí. Co je to ale tma? Je to stav nebo prostor, v němž je méně světla než vedle nebo před chvílí. Díky tmě zase můžeme někdy pociťovat věčnost, nekonečno, stálost a při svitu hvězd možná i přítomnost Boha. Na nedávno po dlouhé době zase vydané desce Leonard Cohen v jedné písni zpívá: Přistihl jsem temnotu z tvého poháru pít.

Počátky umělecké tvorby Valdemara Sokola sahají do 70. let minulého století. Po vystudování scénografie na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze se dal malířskou dráhu. Jeho dílo bylo vždy hluboce přemýšlivé, soustředěné a usilovalo dobrat se podstaty, odkud jdeme a kam, kdo jsme, proč jsme, jací jsme a kdo je v nás a nad námi.

Dáte mi za pravdu, že Valdemar Sokol je duchovní malíř. Jeho obrazy jsou dialogem, ztvárňováním duchovních spirál myšlenek, meditací a tónů, podnícených náboženstvím a filozofií. Vychází z bible, z talmudu a také z tajného židovského učení kabaly, která navazuje na východní mystické filozofické směry. Věřící nemají kabalu v oblibě, protože jim vysvětluje, že žijí ve tmě a neuvědomují si, kde se nacházejí a co činí. Ale my tušíme, že přijde čas, kdy se budeme muset pozvednout z úrovně slepé víry na úroveň duchovního poznání. A taky si možná v dnešní konzumní době připomenout Aristotelovu teorii skromnosti - Aristoteles kdysi napsal, že každá ctnost, když se přežene, stává se neřestí. S jednou výjimkou, pokračuje Aristoteles: Jediné, co nelze přehnat, je střídmost.

K obrazům Valdemara Sokola nemůžete zůstat lhostejní, vtahují vás do sebe, do svého prostoru. Vyzařuje z nich neobyčejná energie, která působí na vaši duši. Maluje hudbu Bacha, Martinů, Stravinského Svěcení jara, v jeho tvorbě najdeme portréty jazzmana Milana Svobody, zde  přítomné zpěvačky a kamarádky Jany Koubkové, moderátora Tomáše Slámy, skladatele Bohuslava Martinů či spisovatele Otu Pavla i s rybami a jeho bratra Jiřího. Valdemar Sokol je také znám také jako džezový muzikant, bubeník. A jsem rád, že si pro dnešní slavnostní večer jako hudebního hosta vybral našeho kamaráda Vítka Fialu.

Valdemar Sokol chtěl malovat rovněž golema, toho pražského máme většinou v povědomí díky filmu Císařův pekař a Pekařův císař. Slovo golem znamená v hebrejštině neúplnost, nedokonalost a takto byla také tato oživená bytost pojímána. Neměla vlastní myšlenky ani vlastní vůli, obvykle nemohla hovořit a pouze doslovně plnila příkazy svého pána. Víra v možnost stvořit věc vychází z přesvědčení, že dobří lidé mají tvůrčí sílu, která ovšem není taková jako síla Boží. Pojetí šému, který golemy oživoval, vychází z kabaly, neboť podle této nauky je možno zopakovat Boží tvůrčí čin s pomocí správné kombinace písmen Božího jména. Šém pak zpravidla byl pergamen, na němž byla magická slova napsána. Nakonec svým způsobem byl i Adam, první člověk stvořený z prachu, nejdříve golemem. Prach jsi a v prach se obrátíš. Vztah k Bohu není církevní, ale transcendentální. Církev doporučuje: Věř a víra tvá tě uzdraví, ale tady se říká: Mysli, a to je výzva možná i k občanské neposlušnosti, každopádně k další proměně.

Valdemar Sokol hodně cestuje, zejména do jihovýchodní Asie, fotografuje, rozmlouvá s přírodou, zajímá ho kosmogonie, vznik či zrození světa a původ všech věcí, kosmických těles a hvězdných soustav. A podobně jako Imanuela Kanta jde u Sokola o transcendentální poznávání, tedy překračování každé možné zkušenosti. Z obrazu Emanace krystalu vyzařuje myšlenka, že svět není dílem božím, ale z boha vyplynul. A další obraz nazvaný Sefiroty najdeme další emanace, aspekty Boha jako světlo, nádobu, sféru, soustředné kruhy a rozpínání vesmíru do všech stran. A tak se podívejte na 6 obrazů o stvoření světa Genesis. Sedmý den nenamaloval, protože Boží podstatu - odpočívajícího Boha nelze pochopit ani zobrazit, sedmý obraz se jmenuje Zrcadlo.

Věda přináší stále nové a nové a výkonnější technologie připravené změnit svět. Ale i zničit. Ovšem jak říká jedno francouzské rčení, že „věda bez svědomí (la science sans la conscience) je smrtí duše“, bylo by dobré si připomenout etické kořeny těch racionalistických projektů a etickou dimenzi a vrátit se trochu k úvahám velkých osvícenců, kteří podobně jako Goethe vyžadovali pro nepozorné a bloudící lidstvo více světla – mehr licht. Takového světla, které vyzařuje z obrazů Valdemara Sokola.

Valdemar Sokol není surrealista, ani portrétista, jeho abstraktní umění je obrazem duše introverta. Sám svůj styl nazývá introvertismem. Proč ne? Maluje technikou, kterou si sám vyvinul. Jsou to většinou deskové obrazy - sololit napnutý na dřevěném rámu, na nějž nanáší tvrdý šeps, který si sám vyrábí. Ten umožňuje vytvářet různé struktury, případně i nízký reliéf. Vzniklou světlou zlatohnědou plochu pak prokresluje perem a tuší. Pak přicházejí ke slovu akrylové barvy a nakonec přidává do obrazu světlo. To, které si vás tak podmaňuje. Jeho umění vzniká v domě u Dejvického rybníčku, v krásném ateliéru, který mi když jsem tam nedávno u něho byl, připomíná spíš malířskou dílnu z počátku novověku nebo i pozdního středověku. V domě s bujnou zahradou. Při malování poslouchá hudbu, vážnou, džez, spirituální a shodli jsme se na tom, že oba máme rádi Choreu Bohemicu. Vzpomínám na krásná setkání koncem 60. let v Panské ulici v Mladé frontě na setkání se zakladatelem a  uměleckým vedoucím souboru klarinetistou Jardou Krčkem a Alenou Skálovou a na jejich Vánoce s Choreou Bohemicou. A když už jsem si vzpomněl na Panskou ulici, tak na jejím rohu je hotel Palace, kam si jednou v březnu roku 1965 kolem poledne zašel na panáka Louis Armstrong, Satchmo, slavný trumpetista, který pak v Lucerně hrál a zpíval Oh When the saints go marching in, oh When the saints go marching in. V českém překladu se zpívá: Když svatí jdou, nechme je být, já bych chtěl taky svatým být, což svědčí zcela nepokrytě o textařově či zpěvákově přání stát se svatým, být blahořečen. Ještě to tak.

Dnes je tomu týden, co začal čínský lunární Nový rok ve znamení draka. Se znamením draka jsou spojeny vlastnosti jako vznešenost, síla, sebevědomí, pýcha, přímost, důstojnost, vášnivost, rozhodnost a loajalita, které se přenášejí na lidi narozené v tomto roce. Přeji vám, abyste si po celý rok mohli říkat, že stojí za to žít.

Tolik od Holoubka k Sokolovi, tomu dravci, od holoubka poštovního.

A teď mi ještě dovolte, abych vám přečetl jednu mou básničku z poslední doby.

Jaroslav Holoubek

SNĚHOVÝ TANEC

Zas nedohraná partie

na šachovnici dnů a nocí

co nezvládneme citem

dokážeme mocí

Přestupný rok se bojí nevypočitatelnosti času

v hodině mezi psem a vlkem

provazy němých hlasů

lezou krkem

jen teorie chaosu, v níž všechno má svůj řád

je dobré dávat, ale taky někdy brát

Od zámku ke kostelu Evropa

nocí se derou Koloděje

všude jen krev, červená Sněhurka kde je?

Zpívá tam někde za malešickou spalovnou

pojď se mnou tančit zimní královno

Něco v tom srdci rampluje

možná že dochází kyslík

slova se vracejí do úst

úplněk do vánice vypluje

krize z přežrání si říká o půst

nad zbytky roztodivných jídel

je slyšet potlesk motýlích křídel

Co ta tvář za oknem

a výkřik nadsamce?

Předlouhý román

v krátké poznámce

Vilná a nekonečná poušť

na horizontu dějin koláže

Jestlipak Austerlitz bosonoh

visací zámek u límce trpělivé pravdy

odemknout dokáže?

Od dětství nepřítel lidu

všechno je jinak na věčné časy

pro všechno bohatství pro všechnu bídu

přezrálý úsměv zpocené vlasy

Netřískej křídly do chodníku

křídla jsou k létání

povznes se v čase

V nebi jsou místa i ke stání

Upiš se ďáblu

co plní hrdla rtutí

Probuď se a ještě se mnou mluv

Sveřepý humor v kalendáři smrti

Jak chceš být nesmlouvavý ve světě plném smluv?

Galerie Atrium - text do katalogu, Praha 1997

Mysl není o nic víc schopna chápat transcendentáln ífilosofii, než je oko schopno poslouchat hudbu.

(Diona Fortune: Kabbala)

To co nejde vystihnout slovy lze někdy vyjádřit obrazy. Valdemar Sokol se ve svém díle už léta snaží zobrazit hudbu a transcendentálno. Sám činný hudebník má blízko k jazzu i k vážné hudbě. Schopnost hudby „dotknout se Boha"      i evokovat v nás konkrétní obra­zy, inspirovala, právě touto dvojjediností, opakovaně jeho obrazy od roku 1967, kdy se po absolutoriu scénografe na DAMU rozhodl vě­novat  volné tvorbě.

Sokolovo dílo má již třicet let nezaměnitelné, charakteristické ry­sy. Ve ztlumené, zdánlivě monochromní barevnosti,    v pokoře před de­tailem a v důrazu na hloubku obrazové plochy. Podléhá samozřejmě vývoji, ten se však odehrává především v obsahové složce, která je věrným obrazem autorova vnitřního zaujetí a všemu otevřeného hle­dání.

Mezi prvními obrazy Poct velkým hudebníkům a jednotlivým skladbám a nejnovějším obrazemVzkříšení, inspirovaným zážitkem.

Zároveň s tím, jak se Sokol postupně dobírá k podstatě hudby a k pochopení toho, co je možné zobrazit aniž by šlo o popis, vznikají obrazy inspirované Biblí a Kabalou. Vypovídají o hledání Boha ve filosofickém a transcendentálním, nikoliv církevním slova smyslu.

V   cyklických řad, které tvoří formálně i obsahově větší celek. Jeho zá­rodkem je Začátek prostorů z roku 1980.

V   roce 1993 - 1994 kreslil akvarelem a tuší cyklus inspirovaný Kabalou, který byl předstupněm velkých deskových obrazů Esoterická krajina, Emanace krystalu, Návaznost sefirot. V menším formátu se k tématům Kabaly vrací práce První světlo, Světlo první sejity, Krystalizace vesmíru, Magické spojení, Cesta labyrintem, Propojení dimenzí.

Souběžně s těmito obrazy vytvořil Sokol šest obrazů Genesis. O umělcově dozrání výmluvně svědčí fakt, že se rozhodl nemalovat Sedmý den, neboť Boží podstatu - odpočívajícího Boha - nelze po­chopit a tedy ani zobrazit.

Výrazným prvkem Sokolových obrazů je světlo. Vychází z nitra obrazu, z jeho hloubky, kam nás oko vede za dalším poznáním. V po­sledních letech se jako zajímavý světelný zdroj objevuje občas i perla, kterou - podle apokryfního podání arabských křesťanů - dal archanděl Gabriel Adamovi pň vyhnání z Ráje jako příslib naděje.

Kromě perel, prolamují prostor obrazu někdy i kusy prastarých kořenů, které čnějí z plochy. Připomíná to spojení idealismu a naturalismu ve středověkém umění, které podle Maxe Dvořáka bylo vnímáno jako logická jednota Bohem stvořeného světa.

Poukaz na středověké umění není náhodný, upomíná nás na něj i pozoruhodná technika Sokolových deskových obrazů. Od roku 1972, kdy si ji vytvořil, jsou rozmyslně a trpělivě budovány mnoha vrstvami na reliéfním podkladě    a tento způsob vede zákonitě k promyšlené prá­ci. Jako by se autor pokorně vracel k rukodělné praxi středověkých dílen, aniž by to přitom znamenalo staromilství.

Valdemar Sokol má za sebou třicet let umělecké tvorby. Jeho dílo směřovalo do hloubky a rostlo do výtvarné působivosti. Je plodem klidné, soustředěné snahy, která je výsledkem studia, přemýšlení, na­slouchání a prohlubujícího se vědění. Imponuje svou celistvostí  beze  stopy  nervozity  a  fanatismu. 

                                                     Jana Orlíková – Brabcová.

Text k výstavě objektů, Praha 1969

Dům mimo čas: v prostoru oddělovaném pochybnostmi od všech minulých doupat, na rozhraní poesie a spekulativního poznání (tedy spíš Faustrollovo eso než „skleněný dům" nebo Ideální Palác), odkud je skutečnost viditelná lépe než dosud, lépe než z výšin teoretických analys, jejichž užitečnost lze obhajovat příliš snadno; dúm téměř neobyvatelný, žádná OHRADA, dúm ve kte­rém se ještě nevyznám.

Nikdo se už neodváží předvádět skoky hořícími kruhy: je pozdě. Čím bělejší se zdají být dveře, tím větší tma v místnosti, do níž se jimi vstupuje; někteří krasoduchové si naopak malovali šmolkou kruhy pod očima dříve než vstoupili do literárního světa. A přece po nich zbyla jen nedokončená škarpa. Je nutné utvořit si o tom představu přesnější než blesk z knižní ilustrace: o teorii odrazu, uvedené do správných dimensí Magritteovými mraky, přišroubovanými k obloze.

Na tomto rozhraní (ale stejně dobře by bylo možné říci: na pře­chodu): některé obrazy nebo objekty jsou přesvědčivé právě tím, že místo aby osvědčovaly svou moc schopností uhranutí, „odpuzují" naší obrazotvornost a nutí ji pátrat ve zdánlivě odlehlých zdrojích, podobně jako skutečně podnětné knihy nelze číst bez přestávek, během nichž dáváme přednost tangenciálním úvahám, zaměřeným k rozřešení našeho vlastního problému, před sledováním sdělení, které bylo jejich původním posláním. Jedině tak obraz, objekt nebo kniha opouští výlučnou sféru Umění a splývá se skuteč­ností: stává se událostí, skutečnou událostí, víc než upozorně­ním, že žijeme.

Zdi s bílými šmouhami, pod nimiž zmizely nápisy: jeden z no­vých jevů, které lépe vysvětlují „epochu" abstraktivismu, jež je už za námi; alespoň je méně pochybností o tom, komu slouží bezpředmětné ornamenty a co z exaltace i vzpoury, jež náhle přestala být výsadou několika „vidoucích", má být pro pořádek zastřeno Výtvarnými Hodnotami: milovníci výhod, jaké přinesl ideologický půst zdejší estétské kuchyni, mohou být v skrytu duše zase uspokojeni, že se našel přísný pořadatel, jehož péčí se na stůl dostane opět lite­rární a výtvarnická dieta, že bude opět příležitost jak „zapo­menout" na rozlitý ocet a že bude možné bez zábran prodlužo­vat starou hru s naleštěnými příbory.

Nebo na některém blízkém smetišti

Velké sudy prázdnoty pro oživení všeobecné besedy

                 A údiv se promění v holou zeď

                 Zeď která rychle popraskala

                 Protože hodnoty se smrštily a opět zbytněly

                 Jako jeden ohromný a tlustý žok sušených fazolí 

Problém objektu spočívá v ustrnutí, které se má zrušit: jako struk­tura je „průřezem" pohybu vztahů a okolností, vztahů platných jenom v čase, je sestavený objekt něčím, co v ustrnutí události propůjčuje věcem a vztahům novou kvalitu: záleží méně na tom, co se objektem ustaluje, než na tom, co uvede do pohybu v naší představivosti.

Objekt jako zlověstná hračka: chápavost, kterou je s to probu­dit, je jiného druhu než ta, jež je vlastní badatelům. Obludné šperky, bez účelu, spíš doupata nebo modely minulých doupat; jde jen o to, jak uvést tyto příklady do oběhu.

Hračka, která by se mohla jmenovat krysí hnízdo. Hračka, která by se mohla jmenovat past. Tím lépe, přivede-li nás objekt k jiskření, podobajícímu se prvním skokům do světa vynálezců, jimž tak dalece unikl smysl objevu, že zbyla už jen hra: obyčeje, do nichž se vloudilo vědomé navrstvování cnyb. . .,      ale jsou také chyby cennější než skvělé výkony fantasie, chyby, které odkrývají autenticitu skutečnosti nekonečně pronikavěji než nejvypínavější nároky rozumu; chyby prozrazující nejarchaičtější pásma v naší paměti: v domě mimo čas, totožném s tím, co Baudelaire nazval kdykoli znovu nalézaným dětstvím: na rozhraní světa věcí a světa představ, kde se zasutá skuteč­nost ustaluje do podoby objektu.

Stanislav Dvorský

Duchovní malíř Valdemar Sokol

Setkáte-li se s obrazy Valdemara Sokola, ucítíte neobyčejnou energii, která z nich vyzařuje a naplňuje celý okolní prostor. Každý obraz je jiný, jedno však mají společné, duchovní rozměr. Malíř citlivě zpracovává filozofické a náboženské podněty i mystéria, v obrazech vychází z bible, talmudu, meditativních směrů, ale i z esoteriky a hermetismu nebo z motivů knih Raymonda Moodyho a Richarda Davida Bacha i hudby Gustava Mahlera. K jeho obrazům nelze zůstat lhostejným. Sám jsem si ověřil jaká síla z nich vyzařuje a cítil jak mocně působí na duši člověka.

Řada autorových prací je v Národní galerii, Památníku národního písemnictví, Galerii Bohuslava Martinů v Poličce, v soukromých sbírkách i různých institucích a podnicích. Od roku 1968 uspořádal V. Sokol 27 samostatných výstav a zúčastnil se 49 kolektivních výstav v Cechách i v zahraničí. V roce 1993 byla V. Sokolovi udělena cena Česko-Bavorského uměleckého spolku za tvůrčí uměleckou činnost a v roce 1995 medaile Franze Kafky. Samostatné výtvarné činnosti se věnuje již od roku 1967. Vytvořil mnoho obrazů, mozaik a grafik, setkání s nimi vždy přináší nové prožitky krásna. Přeji panu Valdemaru Sokolovi hodně tvůrčích sil a divákům silné zážitky z jeho výstav.

Ing. Pavel Král

Hledání světla

Osmnáct deskových obrazů, které Valdemar Sokol vystavuje v této barokní kapli, spojuje jedno základní téma. Malíř jím také pojmenoval svou výstavu - Hledání světla. A tak mi dovolte, abych své poznámky na okraj Sokolovy malířské výpovědi odvodil od tohoto názvu.

Hledání světla...
Není to ve skutečnosti paradox?
Světlo přece je - rytmizuje pozemský čas, má spočitatelné fyzikální vlastnosti - má zřejmou psychologickou hodnotu - bylo nesčetněkrát popsáno v odborné literatuře...

Proč je tedy hledat?! Možná pro naše oči.
Pro způsob, kterým se vkliňuje do naší individuální existence.
Pro těžko pochopitelná hnutí mysli, které světlo v různých situacích, ale také svou rozličností v nás vyvolává.
Světlo protiváha tmy - zář pronikající temnotou - symbol vyvažující v dualitě Vesmíru - tedy i v dualitě našeho světa pozemského - Nicotu.

Deskové obrazy Valdemara Sokola - nad kterými si budete muset přemýšlet sami - obrazy vystavené v kapli svatého Jana Nepomuckého - vznikaly v různé době. Přestože je spojuje společné téma světla, tak na počátku každého z nich byly zcela konkrétní podněty. Vrací - li se tvůrce znovu-a znovu, ke znaku, se kterým se už nesčíslněkrát střetl, znamená to nepochybně, že hodnota světla, kterou se zabývá, pro něj dávno přestala být prostředkem k vyjádření výtvarného kontrastu, onou jedinečnou, ale také velice efektní výzbrojí výtvarného umění, ale stala se pastí, do které se opakovaně chytáme, bez naděje na uniknutí.

Světlo.
Malíře pochopitelně zajímá zobrazení. Diváka obsah pojmu, protože jím překračuje poznání o světle zprostředkované zkušeností, ale i fyzikou - ale i dějinami umění - toto téma interpretovala řada mistrů - a vydává se v ústrety jeho dimenzi filosofické, kde rozum už nevystačí se vzorci, vyjadřujícími rychlost, dráhu, případně absolutní částicové složení, ale musí vyslechnout i hlas emocí, slova starých knih, a na první pohled iracionálních poselství dávno mrtvých vizionářů.
Světlo.
Bible - První kniha Mojžíšova - Genesis. Ve druhém, třetím a čtvrtém verši se praví: "Země pak byla nesličná a pustá, a tma byla nad propastí, a Duch Boží vznášel se nad vodami. I řekl Bůh: Buď světlo! I bylo světlo. A viděl Bůh světlo, že bylo dobré - i oddělil Bůh světlo od tmy."

Nemusíte být vyznavači křesťanské konfese, aby absolutnost této formulace zasáhla vaše vědomí. Absolutnost, nesoucí v sobě na první pohled znamení budoucího Osudu lidstva. Navěky - tedy navěky své individuální existence - se budeme střetávat s nesličností a pustinou. Navěky budeme strhávání do temnot a do propastí. Navěky budeme prahnout po světle, které je nadějí. Bude to možná jenom naše podvědomí, které bude moudřejší než my - my se totiž na způsob stáda podrobujeme nesmyslným excesům tržního světa, poslušně konzumujeme dle reklam, poslušně komunikujeme, užívajíce místo rozkoše z hovorů, vžité komunikační modely, které už dávno nic neznamenají, k ničemu nás nezavazují, ničím nás neobohacují. Bude to možná jenom podvědomí, které nás - jako lidi tonoucí - bude pozvedat k obecnému spirituálnímu, duchovnímu pozadí materiálního světa, abychom se konečně nadechli. Abychom - každý svým vlastním způsobem - zatoužili zahlédnout /nad nesličností, pustinou, temnotou, propastí/ alespoň záchvěv světla, které nás spojuje s Universem, které vymycuje z naší dušičky strach ze zániku, ze smrti, z Nicoty - o jejíž děsivosti máme uloženu zprávu v hlubinách našeho genetického řetězce. Nicota - proč v nás vyvolává takové mrazení? Asi proto, že Nicota není smrt - konec konců s vědomím zániku materiální existence - a nejen své vlastní - žijeme. Nicota je zánik promítnutý do našich vztahů, přátelství, lásek - protože teprve vztah a láska a přátelství ruší mrazivou osamělost, se kterou se Adam v biblickém příběhu pohyboval v zahradách Ráje. Nicota je destrukce zasahující myšlení - skrze ně jsme se přiblížili zázraku stvoření, oslnivé abstrakci, která se vynořuje za vesmírnými procesy. Nicota je totální zpochybnění smysluplnosti hodnotových systému - při tom v nich je odpověď na základní existenciální otázky. Někde v hlubinách svého nitra hledáme jiskru naděje, světýlko v hlubokém lese Světa, abychom se vymanili z prchavosti času - protože si bohužel čas života systematicky překládáme do stále větších a stresujících zlomků - abychom se opět naučili radosti. I toto poselství - zpráva o radosti - bylo ve verších Genesis: Světlo bylo dobré.

Světlo je dobré, proto si znovu a znovu zaslouží hledání. Proto hledání světla zůstává věčným tématem umění.

Světlo je dobré, protože nám pomáhá na okrajích existence nacházet stopy křídel andělů - těch pokorných - ale i těch nadmíru milovaných a svržených do temnot. Ale také stopy Ikarů, kteří se - blázni bláhoví - k Absolutnu vydali na křídlech slepených z orlího peří. Ale také stopy Prométheů, kteří zmocňujíce se potají ohně bohů, propadají schizofrenickému pocitu, že se také stávají bohy. Že jako oni jsou nesmrtelní, nezranitelní, všemocní.
Světlo je dobré, protože nám před oči klade stopy po bytostech, kterým ve jménu svého výsadního postavení na planetě ukrádáme jejich zemi, a neuvědomujeme si memento našeho počínání - že zánik jiných biologických druhů je předznamenáním zániku našeho. Světlo je dobré, protože pozvedá naše oči od prachu a bláta, od smutků a strázní k nebi nad námi, k jiné, pravdě bližší realitě. Realitě nespočetných zářivých bodů, jimiž je od nepaměti rozmělňována temnota až do té chvíle, než se zjeví slunce.

Co říci na okraj osmnácti deskových obrazů Valdemara Sokola. Dívejte se. Oprostěte se od tohoto vnějšího prostoru, který i akustickému znění slov podkládá až nepřístojný pathos, a pokuste se najít vnitřní prostor malby. Pokuste se zahlédnout dvířka, štěrbinu, která nabízí obraz. Příběh obrazu. Smysl obrazu. Světlo obrazu.

Jan Tůma (Praha - 1. července 2002)

Prostor a čas - poznámky na okraj výstavy Valdemara Sokola v galerii Oliva

Když mě před několika týdny Valdemar Sokol oslovil, zda bych nechtěi k jeho obrazům na téma Čas a Prostor přičinit několik poznámek, řekl jsem si proč ne, přátelům se přece neodmítá, navíc je to krásné téma k rozmlouvání...
Asi sáhnu po myšlenkách duchovních velikánů a bude to. Co třeba Horatius:
"Léta, jak za sebou běží, nám postupně berou, co máme..." Anebo stvořitel nezapomenutelného fantasty dona Quijota - Miguel de Cervantes Saavedra:
"Na velkých hodinách času je jen jediné slovo "Nyní" - Po ulici "Potom" dojde se k domu "Nikdy" ... A co takhle Montaigne."
"Nikdo druhým nerozdává peníze,ale svůj čas a svůj život rozdává každý..."
Ono to rozmlouvání zdaleka nebude tak snadné. Proč vlastně Valdemar Sokol k pojmenování souboru obrazů, které jsou tu před námi, použil dva základní pojmy, ve kterých se odehrává podstatná část existence většiny z nás - tedy pojmy Čas a Prostor? Určitě ne jenom proto, že vlastně všichni se pohybujeme od včerejška k zítřku a zpravidla - po způsobu našich spolubydlících na planetě - rostlin a zvířat - se pokoušíme zřetelným způsobem vymezit životní teritorium, prostor - chceme mít místo, kde spíme, kde jíme, kde pracujeme a tak dál? Dokonce s existencí naprosto konkrétní podoby a také konkrétní kvality Prostoru a Času spojujeme pocit úspěšného, či neúspěšného života? Jenomže tyto pojmy Prostor a Čas - či lépe řečeno tyto kategorie Prostor a Čas, vnímáme především jako kategorie fyzikální. Určitým způsobem měřitelné, ohraničitelné, spočitatelné, zmenšovatelné, či zvětšovatelné ... Prostě kategorie, jejichž podstata je uchopitelná rozumem. To znamená jsou - domníváme se – poznatelné. Dokážeme je definovat a pokud chceme, můžeme je racionálním způsobem také interpretovat. Čas - zjednodušeně řečeno - jako plynutí od minulosti k budoucnosti. Prostor jako trojrozměrné vymezení událostí. V teorii dramatu dokonce jejich spojení vyjadřujeme pojmem časoprostor.
Vůbec si nepřipouštíme, že by Čas plynul Nikde, nebo že by Prostor existoval v Bezčasí. Možná je to proto, že tyto pojmy jsou pevně zakotveny v materiální podstatě našeho bytí. Takto o nich uvažujeme. V hranicích života.
Všimněte si, že pokud někdy používáme slova Vesmír, Nekonečno, nebo Věčnost vzápětí jsme v pokušení přičlenit k nim nějakou megamíru - třeba světelný rok. Prostě něco, co by eliminovalo onu mrazivou bezmeznost.
Bezmeznost nemáme rádi, zmenšuje nás, ironizuje naše priority, naznačuje nám zbloudění, ke kterému dochází v našem stále se zmenšujícím, zrychlovaném a atomizovaném světě, kde se dostupnost a nedostupnost poměřuje vzdáleností nikoli smyslem.
Takže budeme co nevidět oteplovat Mars, protože jsme nepochopili účel naší existence na planetě Zemi?
Co jsem pochopili?
Prostor - Čas?
Uniká nám možná, že v rozmezí těchto kategorií neexistujeme jenom my -jistěže naše bytí v souvislostech Prostoru a Času je zcela logické - ale že v něm existuje cosi, co už zdaleka tak samozřejmé a logické není.
Totiž imaginace - obraznost - fantazie.
A ta se rozpíná způsobem, který s naším mechanickým zacházením s kategoriemi Čas a Prostor už tak jednoznačně není v souladu. Fantazie nepotřebuje časovou a prostorovou kauzalitu, strukturuje si tyto pojmy po svém. Nikoliv jako pojmy fyzikální, ale jako pojmy filosofické. Pojmy o mnoha dimenzích, jejichž sdělitelnost nezávisí ani tak na okamžitém stavu našeho rozumu, ale především na stavu srdce, řekněme citu, řekněme duše. Proč tedy Prostor a Čas a tyto obrazy?
Pokud Valdemar Sokol zahrnul své deskové malby pod zmiňované pojmy, musím se domnívat, že je tam zahrnul hlavně kvůli nefyzikálním rozměrům Prostoru a Času, o kterých jsem se zmínil. Rozměrům postupně nabývaným sebereflexí. Nacházeným tváří v tvář ohromujícím dějům, které nás přesahují - třeba pohybu mořských vln, třeba plynutí oblak, třeba vzniku a zániku písečných dun na poušti - nikoliv jenom v souvislosti s mechanikou těchto dějů, o té jsme se samozřejmě ve škole všichni učili, ale v souvislosti s postupným rozpoznáváním toho, že pro nás znamenají další kvalitu.
Velice důležitou.
Použije - li malíř ve zpodobení určitého tématu například tvar pyramidy, neznamená to pravděpodobně, že se rozhodl namalovat hrobku faraónů kdesi u Nilu, ale spíš to, že se pokouší vyjádřit archetyp, představující jistou podobu, jistý způsob, jistou magičnost vědění. V podstatě i nedůležitost měřitelnosti času, kterou jsme posedlí, protože stavitelé pyramid už v záměru stavby samotné vrhaly svůj stín za hranici možného.

Do neexistence. Do Bezčasí. Za konec Všeho.
Poutníkova tvář na obraze inspirovaném tibetským pobytem, není jenom portrétem konkrétního muže, se kterým se potkávali ve výškách ochromujících nedostatkem kyslíku myšlení, ale především pokusem zaznamenat si - potažmo zabránit, aby se z mysli vytratila jeho pouť, trvající léta. Duchovní prostor, který vymezují Himaláje, těžko pochopitelná slaná jezera, která v těchto výšinách zůstala jako otisky dávného moře, ale také zázračné stvoření jménem Yak, umožňující svým bytím na těchto místech bytí člověka. A takto můžete - budete-li chtít - přistupovat k dalším Sokolovým obrazům. Můžete se v nich probírat, můžete je vnímat - v sousedství rajského dvora dominikánského kláštera - jako znamení, nesoucí v sobě rozličné rozměry Času a Prostoru.
Nebo jako malířovi vlastní podobu modlících praporků, ze kterých si můžeme číst my, vítr a kdoví kdo ještě.
Mimochodem v úvodu zmiňovaný Horatius napsal i tuto moudrou větu: "Krátký života čas nám zbraňuje daleko doufat." Takže raději se dívejte!

J.Tůma (Praha 7. září 2004)

Valdemar Sokol vystavuje obrazy v Atriu

Žižkov- Malíř Valdemar Sokol o své práci říká, že daleko více času stráví koukáním než samotným malováním. Jeden obraz mu zabere někdy měsíc, mnohdy i jeden rok. Přesto při tomto tempu ještě stačí vystavovat a expozicí nazvanou Krajiny stvoření, jež je do 1. února k vidění v Galerii Atrium na Žižkově, prezentuje práci posledních čtyř let. Galerie Atrium, která letos slaví třinácté narozeniny a vešla do povědomí seriálem výstav Žižkovské ateliéry, představující tvorbu žižkovských umělců, vystavovala Sokolovy práce naposledy před pěti lety. Sokol se tentokrát do Atria vrací s obrazy, které vytvořil pod vlivem kabaly, ale také hudby, která mu podle něj dodává energii k práci již řadu let.
On sám je hudebník a má blízko k vážné hudbě a hlavně jazzu. "Při práci si vždy pouštím muziku. Od renesanční či barokní hudby až po Stravinského, Klusáka, mám také rád jazz," vyjmenoval své oblíbené žánry Sokol a dodal, že se snaží, aby ta která muzika z jeho obrazů vycházela, aby v nich byla zakomponována. Jedenadvacet vystavených obrazů Sokol vytvořil na sololitové desky, které podle něj nejméně reagují na změny prostředí. Desky připevňuje na dřevěné rámy rozličných tvarů. V Atriu může obraz pokračovat i mimo svůj rám. "Mnoho umělců už pokračovalo na rám obrazu, ale ještě nikdo rám nepřekročil," řekl o svém novátorství malíř.
Výrazným prvkem Sokolových obrazů je světlo. To podle kurátorky výstavy Jany Brabcové vychází z nitra obrazu, z jeho hloubky, kam nás oko vede za dalším poznáním. "V posledních letech se jako zajímavý světelný zdroj objevuje občas i perla, kterou – podle apokryfního podání arabských křesťanů - dal archanděl Gabriel Adamovi při vyhnání z ráje jako příslib naděje," vysvětlila využití motivu perly v Sokolových obrazech Brabcová. Kromě perel někdy prolamují prostor obrazu i kusy prastarých kořenů, které vyčnívají z plochy.
Mezi vystavenými obrazy najde divák nejen šestidílný cyklus Genesis, ale také obrazy z cyklu, který chce autor věnovat jako poctu velkým hudebníkům a jednotlivým skladbám. Mezi ně patří obraz Vzkříšení, ke kterému ho inspiroval zážitek z provedení stejnojmenné Mahlerovy symfonie Izraelskou filharmonií.
Valdemar Sokol vystudoval na DAMU scénografii, kterou se ovšem nikdy neživil, a má za sebou již třicet let volné tvorby. Říká o sobě, že k práci potřebuje volnost, kterou mu právě scénografická práce nepřinášela. "Tam se musíte přizpůsobovat autorovi, režisérovi, scéně samotné... To nemůžu," řekl.

Monika Čermáková (MF DNES – 8. ledna 1998)

Malíř světla a prostoru

Setkání s jeho obrazy je silný zážitek. Každý obraz je totiž naprosto jiný, ale jedno mají společné: vnímáte úžasnou energii, která z nich vyzařuje, v jeho obrazech vstupujete do prosvětleného prostoru a cítíte, jak působí na vaši duši. Malíř citlivě zpracovává filozofické a náboženské podněty i mystéria, námětově vychází z bible, talmudu, meditativních směrů, ale i ezoteriky a hermetismu nebo z motivů knih Raymonda A. Moodyho i například z hudby Gustava Mahlera. Valdemar Sokol (65) ve svých obrazech vytváří iluzi prostoru, do kterého by divák mohl vstoupit a ve kterém by se cítil dobře. Řada jeho obrazů je inspirována hudbou. Jeho díla jsou v majetku různých podniků a institucí, v Národní galerii, Památníku národního písemnictví, Galerii B. Martinů v Poličce a v soukromých sbírkách v Čechách i v zahraničí. V roce 1993 mu byla udělena cena Česko-bavorského uměleckého spolku za tvůrčí uměleckou činnost a v roce 1995 Medaile Franze Kafky. Vytvořil mnoho obrazů, mozaik a grafik, jejichž prostřednictvím vstupujete do světa krásna a nových prožitků. Od roku 1968 uspořádal Valdemar Sokol cel-kem třicet devět samostatných výstav v Čechách a na Moravě a zúčastnil se osmdesáti tří kolektivních výstav v Čechách i v zahraničí. Malíře Valdemara So¬kola jsem navštívila a zpovídala v prostředí, které je mu absolutně vlastní - v jeho ateliéru, kde celý život tvoří a hledá světlo a prostor ve svých obrazech.

Od scénografie přes informel k abstrakci
Začínal jako malíř-surrealista, protože k tomuto směru jsem měl hodně blízko a líbilo se mi to. V šedesátých letech, kdy vládl informel, což byl vlastně abstraktní expresionismus, jsme všichni vytvářeli různé struktury a asambláže. Jednalo o spontánní způsob malby, což mi ten-krát vyhovovalo. Dostal jsem se do stadia, kdy jsem maloval hlavně abstrakci. Abych sobě i světu ukázal, že umím také „normálně" klasicky malovat, namaloval jsem si olejem zátiší jako staří Holanďané. Tím jsem si dokázal, že to umím, a vrátil jsem se zase k tomu, co mě bavilo. Vystudoval jsem scénografii, což mi vyhovovalo, protože tam mě nikdo moc neovlivňoval v malování. A i když jsem se tomuto oboru po škole nevěnoval, bylo to dobré v tom, že jsem se naučil vnímat prostor. O pár let později jsem si uvědomil, že v mých obrazech je prostor a že většinou z nich jde světlo. Možná že právě tohle je v mých obrazech zafixováno z doby studií scénografie.

Motivy hudby, kosmu a prvky z cest
Od mládí jsem se zajímal o mystiku a ezoteriku. Zároveň jsem si uvědomil, že mě baví "malovat hudbu" - to, co vidím při poslechu hudby. Hodně jsem maloval např. jazz, barokní hudbu a začal jsem do své tvorby promítat i kosmické motivy, jeden čas jsem se zabýval kabalou a kvůli ní jsem se naučil hebrejskou abecedu a v některých obrazech jsem používal i hebrejská písmena jako symboly. V posledních letech začínám malovat motivy z cest, neboť když můžeme, tak s manželkou rádi cestujeme. Např. na obraze "Tibetský poutník" jsem zvěčnil skutečnou tvář Tibeťana, který se rozhodl opustit rodinu a putovat po Tibetu. Tento člověk se vydal svou vlastní cestou, kterou si sám zvolil. Všude kam došel, dali mu najíst a nic jiného vlastně ani k životu nepotřeboval. Je to obraz spokojeného vyrovnaného člověka, který našel svoji životní cestu a filozofii a je v ní naprosto štasten.

Deskové obrazy vlastní technikou
Od sedmdesátých let minulého století maluji hlavně deskové obrazy, vytvářené technikou, kterou jsem sám během doby vyvinul. Na reliéfních podkladech, do kterých někdy zakomponuji i dřevo, případně i jiný materiál, pracuji nejprve technikou perokresby a teprve v poslední fázi používám lazurní barvy. Tím pak dochází k syntéze malířského, grafického a do určité míry i sochařského projevu. Podobně i ve své grafické tvorbě rád kombinuji techniku reliéfního slepotisku s dodatečným kolorováním. Technika je hodně pracná, tvořím obraz měsíc i dva!

Poslouchá, co "obraz chce"
Moje základní vzdělání je křesťanské, a když se mi začínaly trochu rozšiřovat obzory, zaujal mě buddhismus a nahlédl jsem i do kabaly - myslím filozofickou kabalu. Je to fantastická kombinace filozofie, mystiky, kosmologie, kosmogonie. Musím říct, že bible, ezoterika, mystika i hermetismus moji tvorbu ve výsledku obohatily a daly jí další rozměr. Když mám pocit, že na obraze je to, co by tam mělo být, dává mi to ohromné uspokojení. Na začátku malování mám nějakou myšlenku nebo představu, jak by měl obraz vypadat. Obraz však najednou, v určité fázi zrodu, začne jakoby žít svým vlastním životem. Když poslechnu to, "co obraz chce", dopadne to vždycky daleko lépe, než kdybych si umínil, že to bude jen po mém! Proto někdy říkám, že vlastně nejsem autor, ale transformátor. Jestli něco chci a o něco se snažím, je to, aby v obraze byl prostor, a když se na něj někdo dívá, aby mohl do obrazu vstoupit. Aby v něm třeba slyšel nějakou hudbu a aby měl pocit konkrétního sdělení prožitku. Hudba v mém životě a pro můj život znamená strašně moc. Byl jsem kdysi bubeník a naprosto ortodoxní jazzman a pak jsem toho naštěstí nechal! Nicméně hud¬bu mám velice rád a k životu ji stále potřebuji. Ptáte-li se na mé pocity a zážitky z malování, zážitkem je pro mě vlastně každá vernisáž, protože vidím všechny obrazy pohromadě a jak visí na zdi! V ateliéru je nemám většinou kam dát a mám je tady „naštosované". Velmi přínosné pocity a sdělení mi přinesla jedna moje nedávná výstava v kostele u Panny Marie Sněžné, kde jsem sám seděl ve výstavní síni jako kustod. Bylo zajímavé konfrontovat se delší dobu se svými díly a hlavně sledovat návštěvníky a jejich reakce na vystavené obrazy.

Alena Součková (Astro – 21. – 27. června 2004)

Vejděte do mých obrazů...

by se mohla jmenovat některá příští výstava obrazů pražského malíře Valdemara Sokola. Vystudoval scénografu na výtvarném oddělení loutkářské katedry DAMU u prof. R. Landra. Spolupracoval s architekty na realizaci sídliště Ďáblice, Památníku Terezín, Kulturního domu v Mostě a v Teplicích a svatební síně v Rakovníku. Vystavuje po celém světě, měl už 35 samostatných výstav a jeho práce vlastní Národní galerie, Památník národního písemnictví, Galerie B. Martinů v Poličce a desítky soukromých sběratelů v Čechách i v zahraničí. Přitom získat jeho obraz není jednoduché...

X Vaše obrazy člpvěka přitáhnou vnitřním světlem... Malujete však i velmi abstraktní plátna a portréty (např. zpěvačky Jany Koubkové)...
Ale to všechno je přece jedna poloha - svět, jak ho vidím! Ale vždycky musím mít v obraze světlo - a doufám, že ho mám i v sobě.

X Vždycky jste byl malířem světla?
Kdepak, za mlada jsem byl surrealista inspirovaný Toyen, pak mě začal přitahovat Šíma a v něm už to světlo je, v jeho posledních dílech nepřehlédnutelně.

X Jenže každou plochu musíte řešit racionálně…
Když Da Vinci kreslil svoje návrhy vzducholodí, tak samozřejmě plochu řešil racionálně - to je jedna možnost. Já potřebuji, aby v tom obraze byl prostor a to musí být ve věcech konkrétních i abstraktních. I za portréty je prostor - a kdo se na ty obrazy bude chvíli dívat, tak do nich může vstoupit a doufám, že mu v nich bude dobře.

X Malovat horrory je asi jednodušší…
Není nic snadnějšího, než si tímto způsobem řešit problémy. Ale to já nedělám - namalovat hrůzu ze života nebo lidí ve světě, který není moc vlídný a není ani veselý, proč? To přece není upozorňování ani varování, protože to vidí každý.

X Takže malujete pohlazení?
Možná pohlazení, možná aspirin, možná pozitivní energii… Někteří senzibilové ji z mých obrazů cítili.

X Mělo by umění člověku pomáhat jako třeba doktor nebo sluneční den?
Asi ano, protože já vím, že to tak musí být. Není to kalkul. I barevnost je instinktivní... Vymyslím si obraz a začnu ho dělat, ale on pak začne žít vlastním životem, po svém a já ho respektuji.

X A když "to" nerespektujete?
Tak obraz namaluji podle svého a nedopadne to.

X Kolik obrazů jste poslouchal?
Těžko říct... Snažím se o to posledních třicet let. Tenkrát jsem začal dělat deskové obrazy, těch mám zatím 256. Různě ve světě, a doma tak padesát, šedesát.

X Jsou obrazy, kterých se nedokážete vzdát?
Ano, to jsou ty, které domaluji a zjistím, že je potřebují mít doma. Protože mám pocit, že takové už nikdy neudělám - a ty jsou pro jistotu v majetku mé ženy.

X Co nám teď nejvíc chybí a co malujete?
Lidské vztahy, toleranci. Možná, že to je duchovní chudobou současného světa. A já jsem velmi nafoukanej na to, že moje obrazy něco říkají i velmi mladým lidem, dvacetiletým, osmnáctiletým.

X Jak jste to poznal?
Například jsem měl před několika lety výstavu v Betlémské kapli a tam chodila dívka - sedávala na dece před jedním obrazem a meditovala. To jsou chvíle, kdy bych chtěl být bohatý, abych svoje obrazy mohl rozdávat.

X Jakou roli bude mít v budoucnosti umění, když nás už teď pohlcují obrázky na obrazovce?
Teď budu mluvit jen za sebe: pro mě je mnohem důležitější jít do divadla než civět na televizi. Poslouchám muziku a když maluju, tak přesně tu vybranou k danému obrazu. Pomáhá mi uvolnit se a soustředit. V tichu bych dělat nemohl. Hodně mám rád jazz - od klasického před regtime, swing, dixiland... skončil jsem u klasického rock’n‘rollu. Big beat už ne, ani Beatles mě nebavili. Ke klasické muzice jsem se dostal až později, hodně si pouštím barokní muziku - a namaloval jsem i velký obraz "Bachova Toccata a fuga d moll".

X Jak vypadá namalovaná Bachova hudba?
Ten obraz je kulatý, jde z něj světlo, klaviatura v jedno místě přechází do schodiště a to mizí v dálce, jsou tam naznačené varhanní píšťaly, je tam vlnění a točení... to je Toccata a fuga d moll.

X A co naopak nemusíte slyšet?
Nedovedu si představit obraz, při kterém bych poslouchal dechovku nebo zpotvořený folklór - to, co jsme pořád slýchávali z rádia padesátých let. Pozor, nemluvím o souboru Chorea Bohemica!

X Doufáte, že si vaše obrázky budou lidi trhat z katalogů a rámovat je?
To už se stává s pozvánkami na výstavy.

X Když člověk nevládne ani perem, ani štětcem, ani notou... Co po něm zbyde?
Po každém člověku něco zbyde, protože když něco děláte se zaujetím, tak na vás lidi vzpomínají.

Venda Šebrlová